Děláme jen s dětmi, no a co

Sraz v 7 ráno na nádraží. Petříček jako vždy přichází pozdě. Trocha adrenalinu neuškodí a vyrážíme na perón. Chvíle vzrušení, kdy vlak vjíždí do stanice a děti se pohybují na nástupišti stejně neuspořádaně jako molekuly ve struktuře látky. Sedíme ve vlaku, děti jsou všechny, batoh na nádraží nikdo nezapomněl, průvodčí přešel mlčením rozšlapané sušenky a ulepené držadlo na sedačce od vylité šťávy. Krajina za okny rychle ubíhá, jedna či dvě hry do vlaku zabaví i stádo neposlušných dětí a již se blíží výstupní stanice.

Podobný fórek, jako před měsícem, kdy nás průvodčí vyhnal v jedné stanici z vlaku, že dále jede náhradní autobusová doprava, kdy pro 300 lidí z vlaku přijede jeden autobus, se naštěstí neopakoval a tak šťastně vystupujeme v cílové stanici. Vyrážíme po zelené značce a jelikož si Honza dnes zase zapomněl mapu, bude to opět zajímavé.

Stejným stylem vyrážíme často na delší procházky do přírody, protože náš vedoucí, bývalý maratónský běžec, má rád dlouhé procházky. Těžko vzpomínat, kde všude jsme to již byli a co bláznivých her jsme přitom hráli. Ukopnutých palců, odřených loktů a vyražených dechů jsme zažili také nepočítaně, ale jsme rádi, že jsme venku na čerstvém vzduchu a že nemusíme sedět doma a např. škrábat brambory

Asi po hodině chůze lesem jsme uslyšeli výstřel. Vypadá to na mysliveckou sezónu. Setkání s nimi nás sice dnes nečekalo, ale nebylo vždy příjemné. Někdy mám pocit, že si myslivci myslí, že les je jen jejich a nejlepší by bylo, kdyby tam nikdo jiný nechodil.

Máme za sebou oběd uvařený na ohni a jdeme dále přes louku plnou rozkvetlých kytek. Pavla si sebou nese atlas květin, že nás něco naučí, ale po chvíli přišla na to, že nás to moc nebaví. Ona se vždy snaží s atlasem v ruce chytnout každého brouka co přeběhne cestu, urvat kde jakou kytku, prý do herbáře a zaslechnout pokud možno všechny ptáky v okolí deseti kilometrů. Je pravda, že za ty roky jsme od ní něco pochytili, ale na účast na národním kole Zelené stezky – Zlatého listu to určitě není.

Pokračujeme v cestě, na nádraží nám zbývá asi 4 kilometry. Zatahuje se, zvedá se vítr a blesky létají oblohou. Zatím neprší, ale to přijde. Zrychlujeme krok, skoro mám pocit, že už běžíme maraton, ale když mně začnou obrovské kapky deště bubnovat na hlavu, snažím se běžet ještě rychleji. Na nádraží dobíháme téměř promočení, ve vlaku vypadáme jako stádo vodníků jedoucích z vodnického setkání.

Výše uvedený zápis z akce s dětmi je sice vymyšlený, ale přesně takto může vypadat jednodenní akce s dětmi do přírody. Pokud se alespoň trochu zajímáte o dění ve svazu, nemohli jste si nevšimnout, že pravověrní ochranáři nemají zrovna v lásce ty, kteří „pracují pouze s dětmi“. Někteří zkrátka nechápou, že do lesa se dá zajít jen tak, bez výbavy na odchyt brouků, lupou na studium hmyzu, síťkou na chytání motýlů a plným batohem atlasů. Není přeci nic špatného na tom být členem ČSOP a chodit do přírody jen pro to zahrát si nějakou pěknou hru, podívat se v klidu na bublající potok a pozorovat tiše z houštiny, jak se pasou jeleni.

Existuje spousta kolektivů, jejichž vedoucí prostě nemá přírodovědné znalosti, jimiž by šokoval čerstvě odmaturovaného gymnazistu z biologie. V tomto případě se ani od kolektivu, který vede nedá očekávat zapálení do přírodovědné činnosti typu přenášení žab, výroba budek pro ptáky, hltání dvouhodinové videoprojekce zobrazující siluety ptáků při letu apod. Tyto kolektivy chodí do přírody třeba jen proto aby uklidili začínající černou skládku, pomohli lesákům při úklidu větví a nebo proto, aby dětem z města, které se flákají na sídlištích, ukázali, že pár stovek metrů za městem je les, kde žije spousta zvířat, je tam klid a dají se tam dělat mraky zajímavých věcí.

Každý ze zapálených ochranářů byl jednou dítětem a začínal ve své činnosti skrze nějakého dospělého člověka, který byl ochotný do nekonečna odpovídat na ty samé, z jeho pohledu absolutně banální otázky. Nezájem svazu o lidi pracující s dětmi, ať již na odborné či laické úrovni je obrovskou chybou. Děti jsou budoucnost a je třeba jim věnovat náležitý prostor a péči.

Je přeci úplně jedno, zda projde dítě kolektivem jenž vede zapálený ochranář, nebo kolektivem jenž vede programátor. Výsledek bude samozřejmě v obou případech různý, ale na základní úrovni bude z dítěte do budoucna člověk, který má rád přírodu, umí se v ní chovat a uvědomuje si co přírodě škodí a co pomáhá. A to je mnohem více než to, že jeden umí udělat ptačí budku za 10 minut a druhý to nedá dohromady za 2 dny.

Nestraňme se dětí a lidí, kteří jim věnují svůj volný čas, kariéru, znalosti. Buďme jim za to vděčni, vždyť řada z nás také vyrůstala v oddílech.

««« Předchozí text: Web - 08/01. Klenice Mladá Boleslav Následující text: Konstruktoři a destruktoři »»»