Zelená karta

ZelKar Při koncipování cílů „Zelené karty“ někdy v roce 1994 měl tehdejší místopředseda Svazu Milan Damohorský skvělou vizi: na základě již tehdy velmi dobré spolupráce s polskou, německou a rakouskou organizací ochránců přírody vytvořit mezinárodně přenositelný průkaz (tedy tu „zelenou kartu“, kterou dále budu nazývat ZK), který by umožňoval využívat „ochranářská zařízení“ k levnému využití držiteli, tedy členy zapojených spolků. V tehdejší době cosi podobného ZK již fungovalo v Německu a Polsku (to MD snadno zjistil na osobních setkáních s představiteli zahraničních organizací) a tak šlo jen o rozšíření, využití jejich zkušeností a vzájemné propojení.

Další postup realizace byl takový standardní: Kancelář byla zaúkolována, pracovně vytížený MD ukončil angažmá v ÚVR a postupně se na celou ZK „nějak zapomnělo“. Po několika letech (zhruba kolem roku 1999) se myšlenka ZK opět vynořila a protože v té době již nebyly kontakty se zahraničím, tak byla ZK řešena s úplně jinou filosofií: nabídnout členům zlevněné vstupy do tuzemských zařízeních + případně mírné slevy u spřízněných prodejců (to ostatně jistě znáte) s tím, že pokud se vše ujme, tak je možno expandovat do zahraničí.

Myšlenka to byla dobrá, nástup byl mohutný, vyčleněná pracovnice Kanceláře se činila a tak již první vydaný seznam „zlevněných vstupů“ byl poměrně zdařilý. Po několika letech vyšel representativní katalog (jeho titulní strana je ostatně využita v hlavičce tohoto příspěvku), pravda, sice do terénu zcela nepraktický a jistě nelevný, ale zato v operativním řešení. Tím však téměř zároveň započala postupná stagnace ZK – z vnějšího pohledu jsem usuzoval, že se její potenciál v naší republice již vyčerpal, soudě alespoň podle čím dál menšího rozšiřování nabídek.

Je možná velká škoda, že ZK víceméně postupně upadá do zapomnění. Její původní vize by byla i v dnešní době velmi atraktivní, současný stav se však čím dál více blíží „tiché smrti“ a je tedy otázka „jak vlastně dál?“. Navíc je smutné, že se podobné aktivity všude jinde v Evropě dále rozvíjejí (třeba v Německu, Rakousku i u nás velmi populární „Domy přátel přírody“) a to bez nás (alespoň já jsem v ZK nenašel ani náznak podobného přístupu). Chceme-li ZK nadále rozvíjet, vybízím k zamyšlení nad těmito návrhy:

víme, kdo z našich členů ZK vlastně využívá? Nebylo by dobré právě toto zjistit, tedy mít zpětnou vazbu o využití?
chceme ZK vůbec rozvíjet? Je o ni mezi členy vůbec zájem?
o jaké objekty (slevy) je největší zájem?
propagujeme dostatečně ZK mezi členy?
propagujeme dostatečně ZK mezi zájemci o členství?
jsou všechny instituce v ZK jasně, nepřehlédnutelně, moderně,… označeny (což je zároveň propagace)?
nestálo by zato začít komunikovat s jinými provozovateli podobných sítí (Domy přátel přírody, Karta mládeže,…) o vzájemném propojení?
nebylo by dobré znovunavázat v tomto směru komunikaci s „ochranářskými spolky“ z blízkého zahraničí?
neměli bychom zvažovat přechod ZK na „mezinárodní úroveň“?

Domnívám se, že ZK kladnou historickou roli v dění Svazu určitě sehrála a pokud ji chceme i nadále „udržovat při životě“ (a proč ne, je-li to jedna z mála členských výhod), tak bychom ji měli dát silný impuls. Postupné zapomnění není dobrou vizitkou a pokud se případné „zmrtvýchvstání“ povede, bylo by to obrovské plus pro všechny naše jednotlivé členy.

««« Předchozí text: Zelená evropská desítka Následující text: Smíme? »»»