Dobrovolná činnost není vše

O životních rolích a o tom, že by bylo dobré občas procitnou dříve, než promrháte energii a čas nad něčím co už nelze oživit.

Každý ve svém životě zastáváme určité role. Některým se nevyhneme, jsme do nich „navezeni“ životem a do některých vstupujeme dobrovolně. Jde mi hlavně o ty druhé, protože to jsou role kde z roviny naše dobrovolného vstupu, očekáváme, že působení v nich bude jakési lepší a prospěsnější.

Aspoň tedy já to očekávám. Je tomu již 15 let co jsem vstoupil mezi skupinku „střelených“ lidí, kteří svůj volný čas věnují práci s dětmi. Člověk vstupuje do tohoto světa pln nápadů, fantazie, světlých zítřků a také iluzí (jak později zjišťuje).

Ano někdy je to Sysifovská práce

Léta plynou, všechno je super, děti jsou spokojené neboť je jim nabízen kvalitní program a všechno je ideální. Čas je ale neúprosný a tak začínají přicházet první tvůrčí krize. Zjišťujete, že tato hra je už ohraná a že by to chtělo jinou. Otevřete tedy jinou knihu a najdete jinou hru a zase to nachvíli vydrží, ale čas vás zase dožene. Poté zjistíte, že se neopakuje jen dílčí hra, ale že i celoroční hra s napínavým příběhem nápadně připomíná loňskou celoroční hru s ještě napínavějším příběhem. Nastává zamyšlení někdy dlouhé, někdy krátké, někdy méně účinné, někdy více účinné. Až do této chvíle většina lidí postupuje stejně a zde se cesty dělí. Někdo procitne dřívě, najde v sobě odvahu buď na odchod do „důchodu“ s tím že mladší, nevyčerpaný a nápady nabitý človíček zaujme jeho místo, nebo na radikální změnu v nabízeném programu. Někdo ovšem neprocitne a jede stále dál jako buldozer bez ohledu na to zda za sebou nechává spoušť nebo vkusně ztvárněnou krajinu.

V žádné roli nejste nikdy osamoceni a ani v oddíle plném dětí tomu tak není. Můžete proto s výhodou pozorovat lidi kolem sebe, kteří zastávají podobné či stejné role a hlavně s nimi komunikovat a diskutovat o úspěších a chybách. Problémem je opět čas, který v uzavřenější skupině spolupracujících lidí nahlodá úspěšnou komunikaci a spolupráci a občas nejsou všichni v týmu tak odolní jak by bylo potřeba. Zkrátka a jednoduše komunikace upadá, chyby se neřeší, vznikají zákulisní dohody, pomluvy a všechno jde tak nějak do kopru. A nyní nastává situace kdy se v týmu ukáže co v něm je. Stejně jako v osobním přístupu popisovaném v odstavci výše, dochází i tým na rozcestí. Bylo by to snadné kdyby byly jen 2 možnosti. Tou první by bylo ukončení týmu a tou druhou vzetí rozumu do hrsti, opření se do nových cílů a vybičování se k zahnání lenosti. Existuje bohužel i třetí cesta, kterou jsem měl šanci poznat. Je zdaleka tou variantou nejhorší a tou je mazání medu kolem huby jak je všechno dokonalé. Pomalým a důkladným přístupem postupně likvidovat semínka odporu. Ale opravdu pomalu a zásadně tak aby případná semínka nepoznala, že byla zlikvidována okolím, ale aby odcházela z těžkým srdcem, že již opravdu nemohou nic kolektivu přinést. Některá semínka se vzpouzejí déle ale opět na plné čáře vítězí čas a vítězství je na obzoru. Otázka je pro koho je toto vítězství určeno. Odpovězte si sami ale pro tým a kolektiv rozhodně ne.

A stejně jako Slunce vrací se po prožitém dni na obloze zpět, vracím se i k začátku článku k působení v dobrovolných rolích. Zdaleka neznamená že bude lepší a prospěsnější než působení v rolích jiných. Všude jsou jen lidé a ten kdo vyhrál má třeba jiný úhel pohledu a jiný názor na to, že právě on je ten kdo vydržel a vy jste ten povl co odpadnul. Trvalo poměrně dlouho než jsem se definitivně smířil s tím, že není cesty zpět a že jakékoli snažení je ztraceným časem a energií. Vzdyť si stačí jen přiznat, že je to vlastně prohra, kterých je plný život, byť je to prohra veliká. Závěrečná volba je vždy na každém z nás – buď stojí za to vydržet a nebo stojí za to věnovat energii někde jinde a účelněji.

««« Předchozí text: Neziskovky nesmí vytvářet zisk Následující text: Výzva 2007 »»»