Staré stromy pryč, na lidi taky dojde

Od kolegů ze ZO ČSOP Velešín mi mailem doputoval následující text se dvěma výmluvnými komentáři: „stojí za přečtení“ a „Pěkné,pravdivé a smutné“. I mě zaujal, a tak se o něj podělím s vámi – čtenáři Depeší CZ.

Staré stromy pryč, na lidi taky dojde

Mladá fronta Dnes , 20.3.2007 , Autor: Petr Placák , Str.: 8

Mutace: Celostátní

Hydepark

V poslední době snad nemine den, aby se neobjevila zpráva, že zase někde chtějí skácet nějaké vzrostlé stromy nebo celé stromořadí, které prý ohrožují chodce nebo řidiče. V jižních Čechách se pustili do kácení alejí podél silnic hned na několika místech. A nejenom tam. Přijedu do Horních Lučan v Jizerských horách, kam jezdím od dětství, a podél silnice jsou poražené stromy. Dvousetletá lípa, která stála u křížku, je dole – prý byla nemocná. Do kácení starých lip se nyní dokonce chystá i břevnovské arciopatství, jedna z nejstarších institucí v zemi, o které by si člověk myslel, že by mohla mít větší pokoru před stvořeným.

Idiotská argumentace

Ještě se dá pochopit, že o vykácení stromů podél silnic rozhodne od stolu nějaký byrokrat z kraje, kterému je zcela fuk, zda vede ke vsi krásná cesta lemovaná vzrostlými stromy, jen když má nějakou práci pro své lidi, musí nějak utratit peníze na údržbu silnic, když letos nebyl žádný sníh, a navíc z toho něco i kápne. Nepochopitelné však je, že proti kácení stromů podél silnic nemají nic obce, v jejichž katastru se to děje, ačkoli k tomu musí vydat souhlas. Prý že si nevezmou na svědomí, kdyby náhodou na někoho nějaký ten strom spadl. Co to je za idiotskou argumentaci a proč na ni všichni přistupují? Zavezeme snad všechny rybníky, aby se v nich neutopily nějaké děti, odstřelíme všechny skály, aby z nich náhodou někdo nespadl, vybijeme lesní zvěř, jeleny, srnce, divoká prasata, která v noci snadno vběhne do záře automobilových reflektorů, a tak ohrožují řidiče?

Kde se bere podobná zhovadilost připomínající sluneční stát bolševiků Andreje Platonova? V celém tom inženýrském přístupu ke světu se skrývá bolševicko-nacistická mentalita, která je nervózní ze všeho starého, nemohoucího, přežilého apod. a která chce svět omladit, zbavit ho stáří a nemocí, a když to nejde po dobrém, tak se tomu pomůže, třeba motorovou pilou. Místo abychom kmen staré lípy zpevnili obručí, tak ji podřízneme. Živý organismus, který rostl staletí a za našeho života už nikdy nedoroste původní velikosti, jednoduše zlikvidujeme během několika minut.

A s tím se pojí jakýsi byrokratickoekonomický moloch, kdy úředník musí mít práci, a tak si vymýšlí nesmysly, a zajišťuje tak práci pro všelijaké služby. Stojí za tím pochopitelně chamtivost a chtivost. Lobby, která má na kácení stromů zájem, nebo na čemkoli jiném, si vymyslí s požehnáním byrokrata absurdní argument, zdánlivě ve veřejném zájmu, ve skutečnosti v zájmu vlastního byznysu, a člověk se nestačí divit. Viz například argument lesáků zainteresovaných na těžbě dřeva v šumavském národním parku, kteří se svůj hmotný zájem o vytěžení mrtvých stromů snažili obhájit nejapným tvrzením, že prý pohled na uschlé stromy návštěvníky hor traumatizuje (!). S podobným argumentem bychom mohli třeba srovnat se zemí a zahrnout hřbitovy. Nebo vydírání veřejnosti zastánci stavby nové lanovky na Sněžku poukazem na to, že společnost by měla vrchol hory zpřístupnit i pro vozíčkáře. Pochopitelně nejde o starost o naše invalidní spoluobčany, ale o profit z provozu lanovky.

Účastníky automobilové dopravy v Česku neohrožuje divoká zvěř ani vzrostlé stromy, ale nepřiměřená a rychlá jízda, agresivní a bezohlední řidiči, kteří patří k nejhorším v Eropské unii. Stromy podél silnic mají jen padnout tomuto nechutnému alibismu za oběť.

Ke stromům jako k sobě

Aleje patří ke krajině. Odpradávna lemují cesty, vyznačují trasu, kudy se krajinou ubírali již naši předkové, patří ke kulturně historickému dědictví země. Ale my se ke krajině chováme jako zuřiví bolševici ničící vše, co stvořily předcházející generace. Jako kdybychom nebyli Češi, kteří v této zemi žijí po tisíciletí, ale nějací dobyvatelé na nepřátelském území, kde platí urvi, co můžeš – stav českých lesů, to je k pláči. Nejotřesnější je v tomto ohledu chování obecní samosprávy. Jako kdyby se pod stromy, které radní s tak lehkým srdcem nechají pokácet, neprocházeli kdysi jejich prarodiče. A jak se lidé chovají ke svému okolí, chovají se i sami k sobě. Úcta a pokora před světem, ve kterém žijeme, stejně tak jako úcta k druhému, to je opravdu to poslední v době, která žije ze dne na den a vidí jen krátkodobý prospěch.

O autorovi:

Petr Placák (historik): Ke krajině se chováme jako zuřiví bolševici ničící vše, co stvořily předcházející generace.

««« Předchozí text: Murphyho zákony aplikované na práci s dětmi Následující text: Občanská sdružení v ohrožení? »»»

-MB- | 21. 3. 2007 St 08.55 | Co se píše | trvalý odkaz | tisk | 1213x